AHOJ LIDI JA UZ SEM MOC NECHODIM PREVAZNE NA MUJ DRUHY BLOG :http://welecomekkk.blog.cz/ TAK PROSIM PISTE CASTEJI TAM NEZ TADY DEKUJU ZA POCHOPENI NECHCI ABY BYL NEKDO PAK NASTVANY

NEJHEZCI BLOG - HLASUJ =)KLIK.............
CHCES SE NA NECO ZEPTAT=)KLIK...........

PROSIM HLASNI klik-pls je to finale hlasni pro me(CISLO 44 ) A JA NA OPLATKU UDELAM NECO PRO TEBE JU a tady (luc-in-ka13)klik

A TADYklik

Srpen 2008

Umíte být krásná v plavkách?

24. srpna 2008 v 22:31 | lucie

Umíte být krásná v plavkách?

Aneb černobílá variace
Oblíbeným přístupem mnoha žen současnosti je nemít ráda své tělo, nebýt spokojná se svojí postavou. Vždy se máme na co vymluvit - krátké nohy, velké břicho... Ale konečně přichází léto a bylo by velmi hloupé sedět v koutě kvůli nespokojenosti s našimi křivkami, či kazit si náladu úvahami nad tím, proč jsme zase celé jaro neudělali ani jeden smysluplný cvik, který by nás probudil.

Ať už je to s naší postavou takové či makové, zkuste si pomoci vlastní fantazií a nápaditostí, vyberte si aspoň dokonalé plavky. Nejdůležitější jsou vhodné kombinace střihů, barev a vzorů! Na to velký pozor! Kolečka, květiny, upoutávají pozornost očí, a kupodivu na místo rozšiřování, tlumí a v celku koncentrují pohled narozdíl od šatů, kde nás v celkovém pohledu rozšiřují, takže i boubelky mohou vsadit na tyto symboly a obrazce, nezapomeňte totiž, že plavky jsou pouhé vkusné detailní části našeho těla a zde platí jiné zákony. Tmavá barva pomáhá skrýt hubenost, naopak světlé barvy odlehčují váhu. Módní sezóna otevřela v trendu zapomenuté barevné kontrasty, objevují se nečekané kombinace, a hlavně přináší odvahu do uplatňování doplňků. Slyšeli jste někdy předtím o tyrkysové barvě v kombinaci starorůžové a hnědé? Máte rádi korále či výrazné náušnice, šátky, krajkové deštníky, saténové stuhy, klobouky, velké plátěné tašky, sluneční brýle? To vše je hit a patří k plavkám pro letní sezónu neodmyslitelně.

Plavky navrhnuté zkušenými návrháři jsou neopakovatelné ve svém stylu a ať už jde o bikiny na šňůrečky nebo plavky v celku jde tu jen o zdůraznění osobitého stylu. V trendu jsou černobílé variace a vedle nich se vyjímá barevné hýření celého spektra duhy s flitry, gumovým potiskem a kovovým detailem, který je velmi in.

Krása je velmi relativní pojem, každá z nás si přináší svůj výlučný a nezaměnitelný ideál ušlechtilosti, jde jen o to, jak se cítíme a jak se uvolníme, nakonec jsme to my samotné co se nejdříve musíme umět ocenit a to z nás může udělat královny pláží.

pravda nebo lez klikni sem

24. srpna 2008 v 22:28 | lucie
tady chci pozadat lidi kteri se chteji priznat nekousu ale je to prome dulezite vbec mi to nevadi klidne pokracujte

2.část

24. srpna 2008 v 22:23 | lucie
Když se člověk loučí s někým, koho měl rád, teprve pak si uvědomí,že ho vlastně miloval...
Je těžké milovat někoho, kdo o tom nevi, těžší je však milovat toho,kdo o tom nechce vědět...
Usmívej se na toho, kdo ti nejvíc ublížil, aby neviděl jak moc tě to bolí...
Lidé si způsobují bolest navzájem...protože v ní nechtějí být sami...
Pamatuj!Když tě chce někdo nas**t, potřebuješ k zamračení 42 svalů,zatímco pouhé 4 stačí ke zvednutí prostředníčku, abys všem řekl:FUCK OFF!
Jen proto, že tě někdo nemiluje tak, jak bys chtěl , neznamená, že tě nemiluje jak nejvíc umí...
Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce...
Jestli je fakt bolest chlebem pro duši, pak jsem se přejedla a je mi špatně...

TATO EXISTUJE NEBE????

24. srpna 2008 v 21:54 | lucie
Milý tatínku!
Vím ,že dnes už nemůžu běžet do tvé velké náruče vím, že mě nikdy nenaučíš jezdit na kole a nikdy se semnou nebudeš smát.Já ale vím,co jsi pro mě,mou maminku a mé sourozence znamenal..Když jsem byl v bříšku,povídal jsi si semnou a často jsi se smál tomu,jak kopu,s úžasem jsi sledoval na ultrazvuku jak se vyvíjím a jaké dělám v bříšku vylomeniny..Pak přisel jeden krásný říjnový den a já se narodil.Byl jsem takový malý uřvaný uzlíček a ty jsi plakal semnou,radostí že mě máš.Neskrýval jsi před nikým slzy dojetí.Pomalu šel čas,ty jsi sledoval mů první smích,mé první žvatlání a mé první krůčky.Vždy jsi mi byl nablízku,to kdybych někdy potřeboval tvou pomoc.Než jsme se nadály,byl tu opět říjen a já slavil první narozeniny a nadšeně koukal do první hořící svíčky na mém prvním čokoládovém dortu.Ještě jsem netušil,že to budou mé první a poslední narozeniny s človíčkem ,který je v mém životě tolik důležitý.Dvacet dní po tom co jsem udělal první krůček ze tebou a poprvé ti řekl TÁTO jsi mě navždy opustil..
Kdybych jen měl tu moc vrátit čas....Byl pátek a ty jsi v noci volal mé mamince jestli spinkám a jestli nejsem nemocný.Smáli jste se a domlouvali že v neděli přijedeš a že se na nás moc těšíš.Nikdy jsi už ale za mnou nepřijel..Sedl jsi do auta a odjel.Kam nevím,ale skončil jsi v náruči smrti.Přišla zpráva,že můj tatinek zemřel,já byl příliš malý abych chápal co se stalo a proč všichni okolo mě pláčou,ale byl jsem příliš velký abych pochopil,že v mém dětském světě chybíš ty.
Dnes jsou mi skoro tři roky a budou to druhé narozeniny bez tebe.Často chodím na místo kde spinkáš a nesu ti kytičku aby ti tam nebylo smutno.Povídám si s tebou a tak moc bych tě chtěl zpátky táto.Koukám večer na hvězdičky a ptám se jestli jsi nahořea jestli na mě koukáš..Já vím že koukáš.Chtěl bych vykřičet do světa že mi chybíš a jak moc tě postrádám,přál bych si i já říkat slovíčko TÁTA jako ostatní dětičky..Proto se dnes ptám: tatínku existuje nebe?? Jestli ano,tak věřím že tam jednou potkám právě TEBE.. Tvůj syn Tomášek
TO NAPSALA MOE MAMINKA KDYZ MEMU BRASKOVI UMREL TATA

něco málo vtípků....:)

24. srpna 2008 v 21:50 | lucie
V jednom klastere jeden cirkevni cinitel vyrusil spolecnost mnichu pri zajimavem obradu. Vsichni mnisi stali nazi v jedne mistnosti, kde s nimi byla jedna mlada, pohledna a tez naha divka. Pouze jeden mnich klecel v rohu celem ke zdi. Biskup se ptal jednoho z mnichu, co to vsechno ma znamenat. Mnich mu povedel toto: "Nase vira nam dovoluje milovat se se zenou, pokud si to nas Pan preje. A Panovo prani zjistujeme podle prastareho obradu, ktery funguje velice jednoduse. V teto mistnosti poletuje jedna moucha. Kteremu mnichovi prvnimu sedne na prirozeni, ten se pujde milovat se sestrou Andelou." "A co tamten bratr, co kleci v koute?" "To ma za trest, on podvadel, namazal si ho medem."

Návštěvní kniha-Prosbička

24. srpna 2008 v 21:48 | lucie
Prosím lidičky...Vy kteří jste navštívily tuhle stránku,tak se zapište do komentářů at mám aspoň nějaký přehled kolik vás sem chodí...díky
luc-in-ka13

zamilované sms

24. srpna 2008 v 21:45 | lucie
Jídlo, vzduch, vodu potřebuje člověk, aby mohl žít...Já potřebuju jenom tvoji lásku, abych měla důvod tady být...
Skrýval ses za sliby, že tvá láska je skála, pro mě byls jediný o koho jsem stála.Nádherně silný byl tvé lásky žár, moc bych si přála, abys i dál mě miloval
Marný je pláč, marné jsou slzy, stojím a šeptám: Vrať se mi brzy...
Sbohem a nezapomeň, co jsi mi dal,snad pochopíš, co jsi nokdy nechápal....Že ten, kdo nejvíc má rád, nedokáže odejít jen tak....
Srdce se mi svírá steskem, jsem zas sama a ty sám, odešel jsi beze slova, já tě stejně ráda mám!
Když srdce bolí, nejlepší je lék, vtisknout na rty sladký polibek!
Život je jeviště na kterém se musí hrát, a když srdce krvácí, tvář se musí smát...
Přišla jsem k rozumu-stojí to za to, dolejzat nebudu, tak ahoj zlato!
Já vím, že tě nesmím vídat, já vím,že tě nesmím líbat.Vím, že mě nemáš rád, přesto tě budu milovat!
It is easy to say I love you, but it is hard to say goodby for ever!
Kdo jednou tvoje sladké rty líbal, kdo v náručí tě měl, ten zapomenout nemůže ani kdyby chtěl!
Proč jsem tak samotná, proč jsem tak sama, proč jsi tak daleko, když tě mám ráda?
Chtěla bych být slza v tvém oku, stékat ti po tvářích a umírat na tvých rtech, kdybys ty byl slza v mém oku, nikdy bych neplakala, abych te neztratila!

1. část

24. srpna 2008 v 21:45
Ten kdo na lásku nezemřel, nemůže tvrdit, že ví, co je skutečně někoho milovat!
Láska je jako květina...Pokud ji nezalíváš zvadne a pokud ji naopak přeléváš zhnije...
Nikdo nesetře slzy líp, než ruka toho, jež je způsobila...
I dotek postačí k vyznání...
Největším a nejtěžším důkazem lásky je nechat toho druhého jít svou vlastní cestou...

basnicky

24. srpna 2008 v 21:43 | lucie
Venku prší,malé kapky noční kabát svlékají.

Zpod očí se derou slzy,ke rtům lehce stékají.

Nebe temné,mraky černé,venku smutná bouře je.

Neříkej mi,lásko moje,že už není NADĚJE!!!
SEM MUZETE PSAT I SVE BASNICKY RADA SI TO PROSTU

Láska x přátelství x láska x přátelství x

24. srpna 2008 v 21:39 | lucie
Tak odkud začít. Věčné téma...... láska!!!A ve vztahu k přátelství? A co tvrzení, že mezi klukem a holkou nemůže přátelství být??
Jó, co chytrých slov, vět...bylo už o lásce napsáno a co ještě bude....i o přátelství!, proč vlastně jsme na tomto světě, jaký je náš úkol? Kolika z nás se podaří nějak nesmazatelně se zapsat do lidské historie...?Je to zlomek, pravděpodobnost mnohem menší než vyhrát ve sportce. Moje oblíbená otázka : "kolik znáte pokolení svých předků?"....jasně, známe rodiče, prarodiče, někdy praprarodiče..a co pak víme o našich praprarodičích, aspoň jména??, no odpovězme si každý sám...a s náma to nebude o nic lepší.....budou nás znát naše děti, vnoučata a možná pravnoučata...a pak?...jako by jsme snad ani nežili. Tak proč tu jsme? Jen proto, aby náš lidský rod nevymřel? Každý "slavný" měl tisíce úplně neznámých předků....takže pro historii lidského rodu je důležité jen to, jestli jsme se dokázali dostatečně namnožit...čím víc potomků, tím větší šance na úspěšné přežití rodu. A k tomuto cíli jsme naprogramováni, přírodou, svými pudy.....a podobně. Nevím kdy, ale v prehistorii jsme si to všechno zkomplikovali láskou. Ponechám stranou silné ekonomické tlaky, otázky majetku....
Ono je snad i lepší, nad tím vším nehloubat, neboť ta realita je pak tak neutěšená......V našem lidském životě někdy kolem roku -x-náct přijde čas, kdy nám příroda dá vědět, že jsme připraveni jí dát to, co se od nás očekává - nějaké potomstvo. Jednoho dne se probudíme a začne náš zájem o druhé pohlaví. Je to jako droga. Svět se obrátí vzhůru nohama a staré jistoty jsou rázem přeorány. Éra lidstva je hodně stará, tisíce let jsme žili někde v náručí matky přírody, po jeskyních, pláních, lesech....sameček musel být silný, aby samičku jednak ochránil a jednak dovedl uživit, když mu chrlila jednoho potomka za druhým....a dodnes holky uctívají svalnatá těla...Tak zpět, začínáme se ohlížet kolem sebe, začínají se nám "líbit" jiní a dostaneme-li se k nim blíž, kolem žaludků se nám třepou jakoby tisíce křídel motýlků....je zajímavé, kdože bývá těmi idoly : holky, nevím proč, upřednostňujou takové ty typy "hajzlíků", snad to způsobuje jejich mateřský pud a ony si myslí, že je nějak "převychovají", utvoří k obrazu svému.....kluci hledají sex-idoly, čím víc, tím líp, stačí, když nedělá moc drahoty....první dojmy, jak mocné urychovadlo....tolik je vyzdvihován pojem "krásy", něco tak pomíjivého a i zbytečného..nepomůže-li první dojem, nastupuje mravenčí práce, postupné dobývání, chození kolem horké kaše, snahy upozornit na sebe.....příroda stejně vždy zařídí, že se vše nějak nakonec rozpáruje...Já vím, otázky možností...na světě je tolik vhodných partnerů a kolik z nich jich opravdu potkáme, z kolika možných si nakonec musíme vybírat...a to naše možnosti jsou určitě lepší než třeba vesničanů před 200 lety. Taková děvečka nebo čeledín....znali těch pár lidiček z vesnice, možná z vedlejší a tím to končilo, času také nic moc, trochu v zimě, občas na nějaké té tancovačce...když to nevyšlo, dal se jedinec "prodat" na trhu manželství....Ó jak vysoká je pravděpodobnost, že vždy najdeme někoho, kdo je na pomyslném žebříčku "vhodnosti" o tolik výš....najednou je tu někdo, s kým si tak moc rozumíme, tak moc se cítíme dobře v jeho společnosti, tak moc do sebe zapadáme....ale co s x-lety spořádaného manželství??? Kde je nějaká spravedlnost světa? Láska, kde je psáno, že ten první, druhý...současný je zrovna ten jediný pravý, předurčený, že s ním..a na celý život...! Ale běda, když nějaký náš vztah zkončí...zejména, když jsme to nerozhodli my, když jsme byli postaveni před hotovou věc....té bolesti, toho smutku, toho trápení..ale proč??? Proč nepomáhá žádné logické, rozumové vysvětlení...proč, i když chápeme, že je to pro nás (oba) lepší...stejně to bolí, k čemu je to vlastně dobré??Snad proto, že když poznáme hlubokou bolest, jen tak jsme pak schopni ocenit radost, štěstí a tak?....snad proto, aby jsme příště více a lépe "vybírali"?Kolik sebevražd a jejich pokusů to stojí, kolik zhroucených světů......je v tom naše ješitnost, že o něco pěkného přicházíme...může za to náš dar paměti a všude vystupujících vzpomínek?? Všudypřítomná, plošná bolest.....je to škola, je to zkušenost, kterou si musíme všichni projít a opětovně v této škole propadat, protože, když se to opakuje, je to stejné,a mnohdy horší.....stačí zabrousit na pár černých bločků....proč nepomáhá nic, než milosrdný čas, který svým závojem vše přikrývá a jemným dechem obrušuje ty nejostřejší hrany....a na druhé straně, kolik ještě nedávno skvělých lásek se mění v oboustrannou a opravdu upřímnou nenávist......kolik domácího násilí, kolik vražd...??? A další aspekt....kolik lásek je neopětovaných, kolik lidí na někoho v srdci úpěnlivě myslí...a ten druhý to buď ani neví, nebo jen odmítá..mezi těma dvěma to prostě nesecvaklo...
No, snad je na čase chvilku zase o fenoménu přátelství, takového toho opravdového, hlubokého...Jakoby se o lásce, hlavně té nešťastné psalo víc, psalo líp...a přátelství?? Co je pro nás důležitější??Určitě láska, pokud možno šťastná láska...ale je to tak správně?? V lásce neexistuje pojem "správné". Dovedeme si sebe představit že jsme velmi šťastně zamilovaní a že nám na celém světě stačí jen ten druhý...přátelé, pokud nejsou, ani nechybí a pokud jsou, stojí někde odsunuti na vedlejší koleji...prostě při "velké" lásce nám přátelství nechybí, ale obráceně!? Můžeme mít, i více skvělých přátel,...jak nemáme lásku, jsme nešťastni, něco nám pořád chybí....láska je nenahraditelná, přátelé bohužel ano. Dobrý přítel je ale ten, který si všechno tohle uvědomuje, nevyžaduje místo na výsluní, necpe se na první kolej...ví, že jeho "čas" přichází v dobách zlých, v dobách smutku a bolesti...a z celého srdce si přeje, aby ten čas nikdy nenastal...
A ta někde zapomenutá otázka, zda je možné opravdové přátelství mezi klukem a holkou? Snad ano, ale je podle mne moc vzácné. Mohu mluvit za nás za kluky, ale hlavně za sebe. Určitě byly nějaké vyjímky, ale....kdykoliv jsem se s někým seznámil, někdo nový se objevil v zorném úhlu, ale i ty staré známé, kamarádky, přítelkyně......vždy člověku, aspoň na okamžik v hlavě problikne otázka :"jaké by to s ní bylo" (a tím vůbec nemyslím sex), člověk si představuje tu možnost, že by nějakým řízením osudu jsme mohli být spolu....a ve své ješitnosti si představuje, že ona se do něho zamiluje pro jeho "nesporné kvality"....a také vím, že my kluci neumíme moc říkat "ne", nějak to k nám nepatří, jsme od přírody lovci, lovci samiček....jasně, přichází na světlo naše civilizace, výchova, zvyky psané i nepsané, desatero....tisíce důvodů, proč to nakonec nikdy tak, jak je to v našich představách, nedopadne...ale, vždycky je tam to "ALE". Když už je nějaká holka tak skvělá, tak si s ní rozumíme, že hrdě říkáme: "to je naše přítelkyně..", nabízí se otázka :"Když je tak skvělá, tak proč s ní nechodíme?" a jsme zase na začátku -už jsme na to mysleli a představovali si tu možnost....A ty vzácné vyjímky??? Občas člověk potká někoho, o kom je přesvědčený, že by "takovými myšlenkami" to přátelství vlastně "pošpinil", že ten člověk je tak...dobrý?, že si nezaslouží naše "nízké pudy", je to člověk, kterého si hluboce vnitřně vážíme.....a všechno může mít svůj samostatný život, svůj vývoj...přátelství nedělají slova, ale činy....vzájemné poznání, respektování...vše chce svůj čas.....a teprve hraniční situace prověřují naše předpoklady.....teprve krize a chování v nich nám ukazuje, kdo je tím přítelem, kdo si na něj jen hrál...a kdo je "jen" kamarádem......jak zjistit, kdo tím přítelem je? stačí si možná představit, že se nám přihodilo něco strašného....že potřebujeme pomoct, nebo se jen vyzpovídat...za kým by jsme šli?? Máme někde člověka, kterému se nemusíme bát svěřit i ta největší tajemství....je to těžké, dneska přítel a zítra???...a při tom toho o nás tolik ví....a pak se někdy radši svěříme někomu cizímu, někomu bez tváře, někomu s duší, kterou jsme si našli třeba právě na nějakém bločku....A často bývá bolestné, že přítel se zachová jako přítel, jen my to nevidíme, nechceme vidět, nemůžeme vidět....a někdy už nikdy....to bolí...oba...Ale co by jsme pořád chtěli od života? Nějaké šablony, škatulky, kam by se dalo vše a vždy správně zařadit?...Každý v sobě máme několik postav, duší...musíme umět naslouchat všem, ponechat si střízlivý úsudek....není nic jednoduššího, než lhát sami sobě....asi naše největší možná chyba....ze lži se nedá vycházet...a když, tak kam dojdeme?? Nevím, myslím, že naší "skvělé" západní civilizaci chybí pojmy jako čest, pravda, přátelství, úcta, upřímnost....prostě ten "vyšší princip morální"....nějak jsme se neustálým honěním za pomíjivým...za majetkem, úspěchem, slávou, uzáním, kariérou, postupem,...nevím, myslím, že platíme a ještě budem platit za to jednou velkou cenu....je to jako rakovinné bujení...je to všude a napadá to všechny...jak dlouho se ubrání ty osamělé ostrůvky odboje??? Ale třeba svítá na lepší časy, možná si stále více lidí uvědomuje, že něco schnilého je na našem způsobu života...No, to jsem docela dost odbočil - a upřímně, já nejsem vyjímka, také se plácám v proudu, který unáší....
Možná, že i v dnešním světě, kdy se všechno dá koupit, nějak podvědomě si snažíme koupit i přátelství...možná i lásku. A tím nemyslím vůbec, že za peníze. Jako by jsme si neuvědomovali, že vše se opravdu nedá koupit....a možná, že vše hodně brzy nálepkujeme, a přiřazujeme k věcem neprávné pojmy....doba je strašně uspěchaná, pořád se někam honíme....potkáme někoho a za týden už je to "náš nejlepší přítel".....aby za další týden to byl ten "největší zrádce"..nevím, čím víc člověk o tom přemýšlí...tím víc se to zdá být složité, zamotané....snad jsme všichni tak zabalený do šlupek našeho bytí, tak moc se snažíme ochraňovat naše nitra....upřímnost, otevřenost...jako by byla v dnešním světě slabostí...jako by čím míň ukážeme emocí, tím jsme silnější a schopni lépe přežít...a tak potkáváme samé masky, lidské role....a pro člověka nevidíme člověka...
No, a to si myslím, že nejsem žádný pesimista. Jen se někdy nechám zatáhnout do myšlení, úvah, které mne odvedou od cílů, které jsem měl původně. Ale jakoby bolest a lidské trápení bylo všudypřítomné...stačí se začíst do pár bločků.....asi to k životu patří, snad je to proces hledání, sebeuvědomování, souvislostí a....možná se máme už tak "dobře", že přemýšlíme nad "blbostmi"..možná nám chybí více existenčních problémů....tak si představuji, kdyby si tenhle můj blábol měl číst někdo třeba v Africe, někdo, komu se celý jeho majetek vejde do malého uzlíčku, někdo, kdo s masou stejně zubožených soukmenovců je smýkán sem a tam...jak rád by měl všechny naše starosti, bolesti a tak....jasně, nikdy není tak špatně, jak by se mohlo zdát....a nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.....
Asi bych měl pro dnešek končit. A snad to ani po sobě nečíst, abych našel sílu to vůbec zvěřejnit.....ale jsme lidé více tváří - i toto je jedna z mých! Snad mne v ní ještě poznáte!

PROC VSECHNO TAK BOLIII???????????

24. srpna 2008 v 21:36 | lucie


K TEMTO VIDEUMIM PROSIM NAPISTE CO SI O TOM MYSLITEA PROC TO TOLIK BOLI????

CO SEM VAM NA TOMHLE BLOGU NELIBI NEBO LIBI?

19. srpna 2008 v 12:22
SEM PISTE VASE ODKAZY NEBO NAPADY CO MUZU VYLEPSIT A NEBO CO SE VAM NELIBI NA TOMHLE BLOGU MOC MI TO POMUZE TAK PISTE

na co koukas nejradeji?

2. srpna 2008 v 10:26 | lucie



JESSE MCCARTNEN

2. srpna 2008 v 10:05 | lucie